Volám sa Peter Polakovič a prekonal som Guillan-Barrého syndróm (GBS) v roku 1994. Neustále som sa stretával s nedostatkom informácií o tomto syndróme. Aj preto sa teraz nachádzate na informačnom serveri, ktorý sa podrobne venuje tejto problematike.
V I T A J T E !
Na strednej škole som o Guillan-Barrého syndróme napísal prácu, s ktorou som súťažil v Stredoškolskej odbornej činnosti v odbore zdravotníctvo. Vyhral som s ňou školské, regionálne a aj krajské kolo. Na celoslovenskom kole som získal za svoju prácu Zvláštne ocenenie. Podstatnú časť informácií z tejto práce nájdete na tejto web stránke a dúfam, že Vám informácie pomôžu.
Ak ste sa s GBS už stretli, ak ste ho prekonali, alebo ak máte záujem o problematiku a potrebuje pomoc, skontaktujte sa so mnou (e-mail) a ja Vám ochotne poskytnem ďaľšie informácie. Prajem všetkým príjemný deň a napíšte mi !
Chcem sa poďakovať všetkým čo mi neustále pomáhajú prekonávať dôsledky môjho ochorenia. Najväčšia vďaka patrí mojim rodičom, sestre, priateľke, doktorom, sestričkám, priateľom a ďaľším - je ich veľa, radšej ich ani nevymenujem aby som niekoho neurazil :).
Ď A K U J E M
Váš Peťo
| Meno: | Marián | Dátum: 01.07.2010 |
| Stránka: | http://www.kompresory-servis.sk | |
| Správa: | prajem všetko dobré a držím palce | |
| Meno: | Vratislav Rýpar | Dátum: 28.06.2010 |
| Správa: | Ad: Chci se zeptat, kdy jste začal rehabilitovat a jak konkrétně rehabilitace probíhala. Jaké cviky atd... Za jak dlouho po hospitalizaci a podání plasmaferéz jste začal pociťovat zlepšení. - - - K průběhu onemocnění: Plasmaferesy byly v mém případě pouhým zbržděním „pádu ke dnu“. Po všech plasmaferézách se můj stav sice zvolna, ale stále ještě horšil. Dokonce i poté, co jsem začal dostávat imunoglobulin (IVIG = IntraVenózní ImunoGlobulin), propad ještě pokračoval. Teprve s koncem této léčby se můj stav přestal zhoršovat. Po této stabilisaci situace (stabilisaci na zatraceně hlubokém dně) jsem se začal znatelně zlepšovat až během další (možná i poněkud riskantní) fázi léčby, kdy jsem dostával masivní dávky kortikoidů v kombinaci s mými rostlinnými drogami. K rehabilitačnímu cvičení: Snahu o nějaké cvičení jsem vyvíjel po celou dobu mojí choroby. V době nezadržitelného sestupu, kdy jsem byl na JIP, se mnou rehabčáci tu a tam zkoušeli chodit, napřed s podporou, později už jen v chodítku. Jinak jsem se snažil cvičit vleže, jelikož na JIP je člověk připoután všelijakými hadičkami, sondami a podobnými nesmysly, takže když jsem chtěl vstát, musel jsem se nechávat odpojit a zase pak připojit. Neustále jsem zkoušel napínat a povolovat hlavně nohy; lýtka, stehna, všechny ty části, kde jsem postupně ztrácel cit. Později jsem přidal i izometrické cviky trupu; zatínal a povoloval břicho, propínal záda, snažil se neztrácet vládu tam, kde už jsem ztratil cit. Přestože tento týden trvající pobyt na JIP byl spojen s fází mého nezadržitelného sestupu ke dnu, nebylo to zas to nejhorší, co mne čekalo. Po týdnu na JIP (začalo se tam malovat a desinfikovat) jsem byl přesunut na standardní lůžkovou část – a nastala nejhorší fáze choroby. Od pacienta na standardním lůžku se tak nějak automaticky očekává že bude trpělivě (pacient = patiencia neboli trpělivost) a víceméně pasivně ležet, a moc nezlobit. JE TO VŮBEC TO NEJHORŠÍ, co pro průběh této choroby může být učiněno. Během pouhých dnů začne docházet k atrofii svalstva, a týden stačí na to, aby se ležící pacient stal kostrou obalenou plandavou kůží. Pro pozdější návrat k normálu pak je to při rehabilitaci o to horší, že ke ztracenému citu a schopnosti ovládání se druží téměř kritická ztráta síly. Ono totiž pak skoro ani není co ovládat. Problém není ani tak s lékaři, ale s ošetřujícím personálem. Toho je všeobecně málo, a ani při nejlepší vůli nestačí vše stíhat. Pokud pak nastane případ, že se té dobré vůle nedostává, je to malér a těžký průšvih. V této fázi choroby jsem se snažil co nejvíce a nejaktivněji používat ty části těla, které jsem ještě dokázal kontrolovat. Měl jsem lůžko se zavěšenou hrazdičkou; trávil jsem tak dny tím, že jsem se k ní rukama přitahoval. Nad hlavou jsem měl tyč horní pelesti; snažil jsem se k ní přitahovat a odtlačovat se. Dokud jsem toho byl schopen, snažil jsem se aktivně přemisťovat. Ze začátku od postele k umyvadlu, později, když už jsem skončil bezmocně na zemi a saniťáci mne museli s patřičným mrmláním opět vyzvedávat na lůžko, jsem se alespoň snažil pohybovat v rámci postele. Důležité je neustále se snažit; převalit se samostatně na bok, znovu a znovu. Ano, během zhoršování choroby tuto schopnost ztratím, ale při návratové fázi choroby tuto schopnost o to snáze nabudu zpět. Ukázalo se jako důležité „procvičovat“ i ty části těla, které neovládám a jsou bez citu. Neustále se snažit vysílat spícím nervům povely; snažit se třeba napnout a skrčit nohu, přestože ta zůstává nehybnou. Když už se později začalo znovu cosi hýbat, neustále jsem to provokoval. Celé nekonečné noci, kdy jsem nemohl spát, jsem trávil výpony; to jsem se špičkami nohou opíral o čelo postele a snažil se o nekonečné nahoru-dolu... Když pak jsem začal nohy aktivně skrčovat, málem jsem si prodřel kůži na patách z neustálého opakování pohybů. Pacient s diagnosou GBS – AIDP by měl mít průběžně přístup k rehabilitačnímu cvičení. Je velice důležité vyžadovat jí se vší důsledností, a neméně důsledně ji využívat. Je samozřejmou nutností v návratové fázi choroby, ale úplně stejně je důležitá i v čase nezadržitelného sestupu. Existují promyšlené soustavy pasivních cviků, které rehabčák provádí s paralyzovaným pacientem, i v nejhorší fázi choroby lze cvičit aktivně, ale je třeba si tyto rehabilitace zajistit a důsledně je vyžadovat. Cvičení a bolest: Cvičení a bolest k sobě patří jako světlo a stín. Je jí nutno snášet, zatnout zuby a cvičit až nadoraz. Ale není nutno nechat se jí mučit. Pro tuto chorobu jsou charakteristické myalgie, kdy každý z ohlodávaných nervů bolí maličko; ale z těchto drobných praménků bolesti se slévá řeka, dravý proud, vůli drtící záplava bolesti, která přichází odnikud a přitom je všude. Nelze jí uniknout ani žádnou změnou polohy, nelze tu nic, než ji pasivně přijímat a trpět. Běžná analgetika na tento typ bolesti nezabírají, lékem prvé volby tu jsou opioidy či opiáty. V mém případě to byl tramal (i.v.), který teprve přinesl úlevu. Stejně tak, jako tento lék tlumil neuropatickou bolest, tlumil i bolest spojenou se cvičením. Byla to ovšem dvousečná zbraň; jednak umožňoval delší i intensivnější cvičení, maskoval však i varovnou bolest – například bolest počínajících proleženin v oblasti kříže. Opioidy i opiáty mají i psychotropní účinky. Je až příliš snadné si na ně zvyknout. Proto v okamžiku, kdy mi začínalo být vlivem jejich působení až moc příjemně, požádal jsem, aby mi je dávat přestali. I za tu cenu, že se bolesti opět vrátí – ale ty ve fázi návratu už nebyly tak intensivní, aby to nešlo vydržet. Intensivní rehabilitace: Ke skutečně intensivní rehabilitaci došlo až poté, co jsem byl přeložen na rehabilitační oddělení, v mém případě na UVN – ORFM. V předešlé nemocnici, na standardním lůžkovém oddělení, pro to při veškeré snaze rehabilitačních pracovníků nebyly vhodné podmínky. Tam, kde je hlavní náplní rehabilitace, tam dokáží dát člověku pěkně do těla. Přesto doporučuji nespokojit se s tím, a samostatně rehabilitovat i ve zbylém čase, jak jen to jde. Takže jsem například vyfasoval chodítko, a v tom jsem až do úmoru drandil po chodbách, sem, tam, a zase zpět. Dokud jsem ho jednoho dne nedokázal odložit a vydat se na prvou vrávoravou cestu – a už se toho nepustit. Dostal jsem k disposici vozíček, abych se mohl snáze přesouvat na záchod a do sprchy; i tady, jak jen to však šlo, snažil jsem se na patřičná místa dovrávorat po svých. Každému, kdo by se ocitl v mé situaci, doporučuji totéž. Vždycky se snažit pokrok léčby o trošínku předběhnout, i kdybych v dané chvíli na to ještě tak úplně neměl. Ano, doktoři varují (pády a podobné nehody) a mají pravdu, ale vždy je třeba držet se na špici, na samé hraně toho, co už je povoleno (a někdy i rozumný kousek za touto hranicí), než se nechat táhnout někde na chvostě. - - - No; myslím, že jsem toho napsal ažaž. Snad Vám to k něčemu bude... Každopádně cokoliv byste chtěla vědět, napište, pokusím se odpovědět co nejlépe dokáži. Žádná omezení v tomto nejsou. GBS je mrcha choroba, o které toho i sami doktoři málo vědí, či ji vůbec neznají, a to právě proto, že je tak vzácná. Proto si myslím, že všichni, co se s ní setkali, by se měli snažit své zkušenosti shromáždit, a co nejlepším způsobem je dát k disposici všem, kdo o ně projeví zájem. Nikdo z nás nemá zaručeno, že se s ní nesetká, a cokoliv, co pomůže se s ní popasovat, pak bude jen vítáno. Takže všem, co s touhle mrcha chorobou bojují, přeju hodně pevné vůle – a hlavně neztrácet naději. Hlavně to nevzdávat, tahle choroba není konečná, dá se z toho dostat. A to, co nejvíc pomohlo mě, to byla podpora mých blízkých – to je snad to nejdůležitější v celé té osudové zkoušce, co se jmenuje GBS. S přáním hodně sil, a ještě víc štěstí, V.R. | |
| Meno: | Vratislav Rýpar | Dátum: 24.06.2010 |
| Správa: | Pozdrav všem, kdo zápasí s GBS! Průběh mého onemocnění: Co jsem v tu dobu byl zač: Věk: 61 roků. Skutečně zdatný, otužilý chlap, s perfektně fungujícím imunitním systémem. Snad až příliš perfektně fungujícím... Vzplanutí choroby: Nenápadné brnění nohou, stejné jako po dlouhém sezení. Jenomže toto brnění přetrvávalo do dalšího dne. Pocit malátnosti, vzrůstající slabosti, klopýtavá chůze... Během dvou dnů se ze zdatného chlapa v plné síle stalo cosi, co musela odvézt sanitka. Hospitalisace: Neurolog. klinika VFN 22.06.09 s diagnosou Guillain-Barré syndrom (AIDP). Umístěn na JIP. Léčba: plasmaferesy , imunoglobulin, kortikoidy. Po většinu doby zde strávené jsem byl paralyzován na lůžku, částečná hybnost rukou. Dýchání pouze klavikulární, ale bez potřeby nucené ventilace. Později počátek rehabilitace, postupná vertikalisace, znovu jsem se dokázal najíst sám a vsedě... Předán na rehabilitaci: UVN – ORFM, 03.08.09, intensivní RHB, po rehabilitaci propuštěn do D.O. Rehabilitace tvrdá, ale účinná; dokázal jsem z téhle nemocnice po tom všem odejít pěšky. Tedy alespoň do sanitky, a z ní zase po svých ven... Domácí ošetřování: Od 21.08.09 pravidelná docházka na ambulantní RHB (pěšky, 2,5Km tam a zpět), samostatné cvičení, nácvik jízdy na bicyklu (síla i rovnováha), později i pravidelné dojíždění bicyklem na RHB, všestranný trénink manuální zručnosti. No, dal jsem si pořádně do těla; hlavně když jsem se znovu učil chytat rovnováhu na kole a občas při tom políbil asfalt silnice... Lázeňská léčba: Janské Lázně, 20.11.09 – 13.12.09. Intensivní RHB lázeňská péče doplňována individuálně každodenní horskou turistikou. Několikanásobný pěší výstup (trasou lanovky / sjezdovky) na Černou Horu (fotograficky dokumentováno spolupacienty z kabiny lanovky). Plavání v bazénu na výdrž. Ukončení PN: Nástup do zaměstnání 23.12.09. V plném pracovním nasazení od ledna 2010. Pokračování pravidelné ambulantní RHB i pravidelného domácího cvičení (balancestep a podobné lahůdky). Nácvik poklusu, později i běhu. Poslední březnový týden pobyt na horách (Rokytnice n. J.), běžky. Bez problému, zdatnost i stabilita srovnatelná, možná i lepší, než před onemocněním. Podpůrná léčba: Standardní lékařskou terapii mé AIDP jsem průběžně doplňoval rostlinnými drogami, a to už v samém počátku „návratové“ fáze onemocnění, a později pak zejména v průběhu intensivní rehabilitace. Použité drogy: Poté, co jsem sestoupil až na samé „dno“ choroby a neúprosně postupující paralýza se zastavila, nastal čas obtížného návratu. Ta cesta vůbec nebyla lehká; musel jsem do toho jít se zaťatými zuby (což při paréze celého xichtu neboli facialis fakt není jednoduché) a navzdory bolesti (nervy, když jsou ohlodávány, se zatraceně umí ozvat). Rozhodl jsem se proto do toho zapojit byliny; a to ty, se kterými jsem už měl předchozí zkušenost. Byly to: 1) Tribulus terrestris, výluh (čaj) z celé nadzemní části rostliny (sušená nať). 2) Schisandra chinensis, sušené plody této rostliny. Tribulus terrestris (Kotvičník zemní). Ten jsem začal užívat jako podpůrný prostředek při rehabilitaci „hrubé motoriky“. Během nehybnosti, kdy jsem byl téměř bezvládným „nemocničním povalečem“, u mne nastala výrazná atrofie veškeré muskulatury. To je při pokusech o rehabilitaci dosti podstatný problém; nejen že se musím znovu učit své tělo ovládat, ale ono ani moc co ovládat není... Pokusil jsem se využít toho, že zvýšené dávky tribulu mají, zejména u starších jedinců, výrazný anabolický účinek. Ten sice není samospasitelný, nastává jen ve spojení s dostatečně intensivním procvičováním, ale vůli cvičit jsem měl a hodlal ji do celého tohoto podniku vložit coby základ. Schisandra chinensis (Klanopraška čínská). Tu jsem začal intensivně využívat v období své vertikalisace coby podpůrný prostředek při rozvoji „jemné motoriky“. Mé pohyby v té době byly jen chabě koordinované. Trefit se lžící do úst jsem sice zhruba zvládl, ale už pouhé překrojení jídla nožem byl problém. Nejen problém síly, ale i problém „trefení se“ alespoň víceméně doprostřed krájeného objektu. Složitější úloha, třeba pokus o podpis, končila pravidelně naprostým debaklem. I zde jsem se proto rozhodl aplikovat schizandru ve zvýšených dávkách. Dávkování: Tribulus: Jako terapeutickou dávku jsem po konsultaci s odborníkem zvolil čtyrnásobek dávky obvyklé, tedy 4,5÷5g drogy, ze které mi byl připravován výluh (0,5l). Tento čaj jsem pak popíjel průběžně, většinou během celého odpoledne. Typickou vlastností kotvičníku je pozvolný náběh účinků, řádově během tří až čtyřech dní, a pozvolné vyhasínání účinků po jeho vysazení, řádově během týdne. Schisandra: Stejným způsobem jsem zvolil terapeutickou dávku schisandry na trojnásobek dávky obvyklé. Znamenalo to zhruba 9g sušených plodů, což se docela dobře počítalo, protože schizandrové „hrozinky“ měly průměrně právě ten jeden gram. Takže jsem v průběhu dne spořádal devět či deset těchto bobulek prazvláštní chuti. Pokud se ovšem vyskytovaly schizandrové hrozinky příliš mrňavé (a pokud odpočítávání bobulek třaslavýma rukama bylo příliš obtížné), bral jsem je tak nějak zhruba odměřované kávovou lžičkou – lépe to nešlo. Možné interference: Tribulus ve zvýšených dávkách funguje jako inhibitor monoaminooxidasy. Mé dávky tribulu nebyly sice extrémně heroické, ale nechal jsem si schválně zjistit možné nežádoucí kombinace s léky či potravinami. Ukázalo se, že žádný z té přehršle léků, kterými jsem byl léčen, v rozporu s kotvičníkem nebyl; takže z této strany nebezpečí nehrozilo. Ani s potravinami nemocniční stravy by potíže neměly nastat. Tribulus ve vyšších dávkách vyvolává fotosensitivisaci. V přítmí nemocnice ani to nebyl problém – to až později, během domácí rehabilitace, jsem si musel dávat pozor na sluníčko. Ani tento problém se však neukázal jako kritický. Schisandra by ani v mé zvýšené dávce neměla mít nežádoucí účinky. Její záběr je ovšem mnohem širší, takže působila synergicky jednak s kotvičníkem, a také, jak se pak ukázalo, positivně působila na hodnoty krevního cukru, rozkolísané vlivem choroby a její intensivní léčby. Schisandra má též dobře měřitelný vliv na krevní tlak. Odezva aplikované schisandry je navíc (jak jsem si již dříve ověřil) poměrně rychlá, řádově dvacet minut od aplikace p.o. Aby se tyto účinky nežádoucím způsobem nekumulovaly a nevhodně se neovlivňovaly se standardní medikací, rozložil jsem si její dávku na celý den (i noc). Výsledky použití kombinace tribulu a schisandry: Vypadá to, že podpůrná léčba oběma rostlinnými drogami přinesla dobré výsledky. Rehabilitace probíhala velice rychle, zlepšení bylo viditelné s každým dnem. Nebyl to jen nárůst síly. Dramaticky se zlepšovala i koordinace pohybu, a to nejen z hlediska „hrubé motoriky“, ale i motoriky jemné. V době, kdy jsem začal s opětovným nácvikem stoje (a kdy jsem se samostatně začal přemisťovat z postele ke stolu a zpět), jsem opět zvolna začínal nabývat schopnost psát. Krátce poté, co jsem přešel do fáze intensivní rehabilitace (to už na ORFM v UVN) jsem začal každý den psát jednu stránku deníku jako další příspěvek k rehabilitaci. Pokrok rekonvalescence byl takový, že už v prvém týdnu po propuštění do domácí léčby jsem mohl docházet pěšky, bez jakýchkoliv pomůcek, na veškerá lékařská vyšetření i ambulantní rehabilitace. Musel jsem přitom pokaždé urazit vzdálenost 2,5Km, navíc s docela slušným převýšením. Stejně tak probíhal opětovný nácvik jízdy na bicyklu; po počátečních několika drobných pádech jsem během necelého týdne dosáhl potřebné stability i pro delší jízdy. Terapeutické dávky obou rostlinných drog jsem začal zvolna snižovat teprve až po svém návratu z lázní. Udržovací dávky však užívám i nadále. A co dál? Dokonce mám pocit, že po fysické stránce jsem teď víc fit než předtím – a často to není jen pocit, ale i měřitelný fakt. Holt následek tvrdé rehabilitace, kterou zdravý člověk zrovna dvakrát nemusí (i když by často měl). Skoro to vypadá, že skutečně platí to profláknuté úsloví – že co člověka nezabije, to ho posílí... nebo pošílí? Inu co; zkusím se na to o prázdninách zeptat islandských sopek. Závěr: Má zkušenost s podpůrnou léčbou AIDP rostlinnými drogami je veskrze positivní. Samozřejmě není možno automaticky tuto mojí zkušenost zobecnit – ale domnívám se, že zkusit tuto kombinaci i v jiných případech by mohlo být pro postup léčby přínosné. Rozhodně nepovažuji tyto byliny, ani jejich kombinaci za všelék. Rozhodně i v mém případě byla primárním zdrojem úspěchu standardní (a optimálně volená) léčba. Stejně tak se však domnívám, že celkový přínos oné podpůrné medikace rostlinnými drogami byl nezanedbatelný. Tedy alespoň v mém případě. | |
| Meno: | Martina | Dátum: 21.05.2010 |
| Stránka: | http://www.gbs.sk | |
| Správa: | Ahojte. Diagnózu GBS som prekonala pred 4 rokmi.Som zdravotná sestra a manžel je lekár.Bola som doma na materskej dovolenke s dcérov mala 2,5roka a po vírusovej infekcii sa obj. príznaky GBS.Samozrejme,že nikdy som o niečom podobnom nepočula.Skončila som na neurologickej klinike v Bratislave jedeň deň som prišla po svojich a na druhý deň som sa už nepostavila.V´daka včasnej dg a po veľkej dávke imunoglobulínov sa ochorenie zastavilo a po následnej rhb sa vrátilo do normálu.Strávila som pobyt v Kováčovej.Jediné šťastie bolo to,že ako to prišlo tak to aj veľmi rýchlo odišlo čomu sa všetci čudovali napriek tomu,že som sa učila znovu chodiť a hýbať...Prajem všetkým pacientom s touto dg. aby sa skoro uzdravili a neostali im žiadne trvalé následky ako u mňa.Pre mňa toto ochorenie bolo zatial to najhoršie čo som zažila!!! a môj rebríček hodnôt sa veľmi zmenil aj napriek 15ročnej práci na onkológii.Táto stránka je super.Veľa šťastia | |
| Meno: | Radka | Dátum: 04.05.2010 |
| Správa: | Ahoj Terezo, předem bych ti chtěla říct, že se pokusím založit v Čechách nějaký spolek, kam by se mohli obracet lidé s GBS. Jak jsem zde dřív psala, jsem také v léčení a toto onemocnění mě sejmulo minulý rok. Mám jen jednu radu: trpělivost a nevzdávat to! RÚ Kladruby, kde jsem byla a kam budu dále jezdit, můžu jen vřele doporučit. Když už člověka na nohy nepostaví tam, tak nikde. Kdyby jsi potřebovala poradit, tak co budu vědět ráda řeknu, Držím palce, Radka | |
| Meno: | handmade.sk | Dátum: 26.04.2010 |
| Stránka: | http://modnedoplnky.handmade.sk | |
| Správa: | a jo, jeste doporucam mrknut http://www.handmade.sk - rucne delane veci, cus | |
| Meno: | sona | Dátum: 12.04.2010 |
| Správa: | ahojte, nam tiez pred mesiacom (8.3.´10) ochorel syn. ma 2 roky a vsetko to slo velmi rychlo. v pondelok zacal horsie doslapovat na nohy, v utorok uz sa nevedel posadit a sam chodit (to uz nas hospitalizovali), v stredu uz bol uplne paralyzovany. v ten den mu diagnostikovali GBS + tazku otitidu (obojstranny zapal stredneho ucha) a v ten samy den uz mu tiekli imunoglobuliny a ATB kvoli usiam. nastastie a aj vdaka Bohu vyborne zareagoval na liecbu. momentalne chodi samostatne a viacmenej robi vsetko tak, ako predtym (aspon sa nam tak javi :) ). prave zaciname s rehabilitaciami, cvicime Bobatha... vytrpel si naozaj vela bolesti a aj vdaka tejto stranke mozem vediet, co priblizne moze prezivat clovek, co to prekona. velmi tazke obdobie som ako jeho matka prezivala, ked 1 nemenovany lekar spochybnil diagnozu GBS, zevraj u tak malych deti sa nevyskytuje! ale aj tu som sa docitala, ze ano... vsetkym moc drzime paste na mozno dlhej ceste | |
| Meno: | tereza | Dátum: 10.04.2010 |
| Správa: | Ahooj,take jsem našla náhodou tyto stránky při shánění informací o chorobě gbs. Má sestra před měsícem onemocněla touto chorobou,během dne byla odvezena na jip v Českých Budějicích kde strávila 14 dní, léčena dvěna dávkami plazmaferézy a následně 6 dávkami imunoglobulíny. Po skončení této léčby nebyli žádné výrazné změny, stále má paralizované dolní končetiny, částečně ruce a obličejové svalstvo kolem úst. V součesné době leží na neurologickém oddělení. Nyní se objevujou problémy se zrakem, bolestí hlavy a vysokým tlakem. Zařizujeme rehabilitační centrum. Tímto bych se chtěla zeptat lidí, kteří tuto chorobu prodělali jak postupovat při další léčbě. Moc děkuji za rady. | |
| Meno: | Mino | Dátum: 06.04.2010 |
| Správa: | Čau Peťo. Našiel som na webe tvoju stránku spôsobom, že som hľadal niečo o liečbe proti bolestiam nervového ústrojenstva v dolných končatinách. Mám príšerné bolesti v pravej nohe kde to vystreľuje cez celú nohu do lýtka. Začiatok bolesti bol asi cca rok do zadu, keď som mal chrípkové ochorenie. Ale o inom Ti píšem. Peťo! Ty sa vyliečiš. A to preto , lebo máš neskutočnú silu bojovať s chorobou. Tú silu Ti dáva náš pán.Je neustále pri tebe a v žiadnom prípade Ťa nemieni opustiť!!! Ale pozor!!!! V žiadnom prípade nesmieš cúvnuť ani milimeter do zadu pred chorobou. Rozumieš???!!! Je veľmi dobre , že máš priateľku. Toto je ďalšie eso proti chorobe. Ďalšie eso je tvoja mamina, v nej je tiež neskutočná sila na boj proti chorobe. Peťo ešte raz: Ty sa vyliečiš!!!!! Miňo. | |
| Meno: | radka | Dátum: 28.03.2010 |
| Správa: | Ahoj Daniela,chci jen reagovat na to co jsi psala o tvém otci. Já jsem na tom byla před rokem podobně, jako tvůj tatínek, tak jestli mohu několik rad. Musíte ho dostat do rehabilitačních lázní a to co nejdříve. Já jsem ležela na JIP neurologii Na Homolce v Praze, odkud mě převezli na ARO Příbram a z něj jsem jela rovnou do RU Kladruby a to bylo po 4 měsících. Tam jsem byla další 4 měsíce. Teď už chodím o berlích, a udělám pár kroku sama, ale musím pořád rehabilitovat. Na Slovensku prý máte perfektní rehabilaitační lázně, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenují. Kdyby jsi něco potřebovala vědět, tak se ozvi, držím vám palce, Radka | |
1-10 / 69
Nákupný košík
